PhDr. David Bernstein / fejeton o balíku

Sofie, 2. února 2010
Ve tři hodiny odpoledne mi volala paní sekretářka z naší katedry, že mi na katedru přišlo oznámení, že v centrální budově pošty mám balíček z Čech. Upřímně řečeno jsem z toho moc velkou radost neměl, protože jednak znám budovu centrální sofijské pošty, která je pověstná abnormální neochotou tamních pracovníků a každý rozumný Sofijčan se jí vyhýbá širokým obloukem, jednak jsem u sebe zrovna neměl žádné zavazadlo a představa, že potáhnu balík domů v ruce, mě moc nelákala a kromě toho jsem vůbec netušil, od koho by ten balíček mohl být, protože rodiče a přátelé mi posílají balíčky na domácí adresu a nic oficiálního jsem neobjednával. A navíc se mi vůbec nechtělo trmácet se břečkou až do centra města. Ach jo.

Studenou a vlhkou večerní Sofií, plnou ustaraných a strkajících se Bulharů, jsem se nicméně pro balíček vypravil. U přepážky číslo jedenáct, ke které jsem se podle údajů na oznámení měl dostavit, nikdo nebyl, a i když jsem ostentativně pomrkával po nasupených tetkách u ostatních přepážek, nikdo k ní ani nepřišel. „Už to začíná,“ pomyslel jsem si. A taky jo. U přepážky číslo deset jsem se paní slušně zeptal, jestli netuší, zda vůbec a případně kdy se někdo dostaví k mojí přepážce číslo jedenáct. Místo odpovědi na mě vyštěkla: „Co chcete!“ Beze slov jsem jí podal své oznámení. Následoval ohlušující příval křiku, nadávek, vyhrožování a rozčilování se nad hloupostí a drzostí lidí, kteří nemají nic jiného na práci, než nebohým pošťákům otravovat život. Pochopil jsem, že pověsti o nepříjemnosti a neochotě zdejších pracovníků jsou ve srovnání s realitou jen pohádkou pro děti. Z toho žlučovitého proudu jsem nakonec přeci jen vyrozuměl, že balíčky se sice vydávají u přepážky číslo jedenáct, ale ve vedlejší místnosti. Ta paní měla pravdu: hloupost a ignorance dnešních mladých lidí opravdu nemá hranic! Ani nevědí, kde se vydávají balíky!!!

U přepážky číslo jedenáct ve vedlejší místnosti také nikdo nebyl. „Martyrium pokračuje. Zachovej klid!“ přemlouval jsem se. Opět ostentativní pohledy k nasupeným paním u vedlejších okýnek. Žádná reakce. Přemýšlel jsem, co dál, a cítil jsem, že mi pomalu dochází trpělivost. „Ten podělanej balíček mi byl čert dlužen. Kdo mi ho asi poslal?“ V tom jedna z pošťaček zařvala, až mi málem praskly bubínky: „Borko! Borko, máš tady člověka!“ Byl jsem rád, že jsem byl identifikován jako příslušník lidského rodu, i když jsem se tak, upřímně řečeno, přestával cítit. Po několika nekonečných minutách se odněkud došoural jeden roztřesený děda, vrhnul na mě rozezlený výraz, který říkal: „Co votravuješ, mladej!“ a nastavil ruku. Vložil jsem mu do ní oznámení a čekal, co bude. Nebylo nic. Chvíli si to četl zepředu i zezadu, jako by něco takového viděl poprvé v životě. Pak začal nadávat. Já jsem ho neposlouchal, protože už mi bylo všechno jedno a toužil jsem jen po tom, opustit co nejdříve tento palác hrůzy, ale i tak ke mně doletělo několik poměrně dost sprostých slov, která by se neodvážil vyslovit ani otrlý dlaždič. Pak se děda začal přehrabovat v nadpozemském bordelu na svém stole. Nedokázal jsem si představit, že by v této nepřehledné změti papírů, desek, složek, zaschlých žvýkaček, neořezaných tužek, bonbónů, kancelářských sponek, oznámení, účtů a bůhví čeho všeho ještě dokázal něco najít. Po zhruba dvaceti minutách se mu to ale zjevně podařilo, protože zajásal, popadl jakýsi ušmudlaný cár papíru, který připomínal ubrousek od svačiny z minulého století, a beze slova s ním odkráčel. Doufal jsem, že mi přinese balíček a já půjdu konečně domů. Opět chyba lávky. Děda sice přišel, ale bez balíčku. Že prý ho nemůže najít. Načež se k němu seběhly všechny ostatní pošťandy, každá nejchytřejší a nejzkušenější na světě a přehrabování v bordelu začalo znovu. Už jsem se smiřoval s tím, že zůstanu bez balíčku, když náhle dědův pohled padl na obrovskou krabici od banánů u stěny. Zasvítilo mu v očích a vyrazil k ní. „Tady je! “ oznámil vítězoslavně a mně se podlomila kolena. Děda sám ovšem balík neunesl, takže mě vyzval, abych obešel celou budovu a došel si pro krabici služebním vchodem. Možná by bylo bývalo lepší, kdyby ho nenašli, napadlo mě sarkasticky.

Na balíku nebyl odesílatel, jen razítko z knihkupectví. Bylo jasné, že se jedná o knihy. Takže asi něco pro katedru. Mávnul jsem si na taxík, protože jít pěšky přes celou Sofii s balíkem těžkým jako prase před porážkou nepřicházelo v úvahu, a vyrazil na univerzitu. Po cestě jsem přemýšlel, kdo to mohl poslat. Na adrese bylo mé jméno, takže o omyl nešlo. Že bych něco objednal a zapomněl na to? Tak špatně na tom snad probůh ještě nejsem. Že by někdo něco objednal mým jménem? Proč by to dělal? Že by to byla nějaká zapomenutá objednávka předešlé lektorky? Po dvou letech? To mystérium mě začalo zajímat.

S vypětím všech sil jsem krabici dotáhl do Bohemistického kabinetu a vrhl se hladově na rozbalování. Třeba tam bude nějaký dopis, který všechno objasní. Začal jsem vytahovat jednotlivé kusy. Lustig! Super! Krásná Babička! Nádhera! Scrabble! Žůžo, to se bude procvičovat slovní zásoba! Cimrman! Paráda, ideální na poslech! Tohle musel poslat někdo, kdo se vyzná. Krásné kalendáře, hra o reáliích České republiky, Lada, Krteček, kniha o sametové revoluci, přehledná gramatika, o které jsme dávno snili, česká přísloví! Přestalo mě zajímat, kdo to poslal, jen jsem si přál, aby to opravdu nebyl omyl a nemuseli jsme to vracet. Vždyť je to úplný poklad! Už jsem viděl, jak budeme všechny ty krásné knížky, kalendáře a hry používat při výuce, už se mi v hlavě začaly rojit nápady, jak je co nejlépe využít, už jsem viděl kolegy i studenty, jakou budou mít radost. Celá ta strastiplná anabáze s poštovními úředníky se mi najednou zdála úplně malicherná v porovnání s touto sladkou odměnou. Břečkou rozčvachtaný večer se proměnil ve večer pohádkový, najednou jako by přestalo mrznout a foukat a vyšlo veselé a hřejivé slunce. „Tenhle balíček mi nebyl čert dlužen, ale anděl,“ napadlo mě.

Vševysvětlující dopis tam byl také. Kouzelný ježíškovský balíček přišel z krásně opraveného domu v ulici Na Poříčí. Kéž by bylo na světě víc takových domů.